Při své práci se setkávám také s lidmi vyššího věku v domovech pro seniory. Rád si s nimi povídám, protože jejich příběhy, které mi vyprávějí, mě obohacují. Postupně jsem zjistil, že je mohu rozdělit do dvou skupin.
V první skupině jsou lidé spokojení se životem, který prožili. Vzpomínají na všechno hezké, co jim přinesl a vnímají to jako svoje bohatství. Těžká období také uvádějí, ale přijímají je jako něco, co patří k životu. V této první skupině byli lidé vyrovnaní a byl z nich cítit vnitřní klid a jakási tichá radost.
Lidé ve druhé skupině mi vyprávěli, jak litují toho, že si neplnili svá přání, ač mohli. Stále je odkládali na později, až už bylo pozdě. Také byli nešťastní z toho, že si dostatečně nehráli se svými dětmi, že netrávili čas se svými blízkými a věnovali svůj čas činnostem, které teď vidí jako nedůležité a svůj život nežili podle svých vlastních představ, ale podle přání, nebo dokonce podle diktátu, jiných lidí.
Společným prvkem této druhé skupiny byl smutek z nenaplněného života, který vnímali jako promarněný. Povídání si s těmito lidmi bylo emočně velmi náročné, ale přesto mi tito lidé neúmyslně předali silné sdělení, které mě hodně ovlivnilo. Na rozdíl od nich mám já sám totiž ještě čas dostatečně si užít radostí se svými blízkými a plnit si svá přání. Nic z toho ale nesmím odkládat doslova ani minutu.
Také bylo zajímavé, i když celkem logické, že lidé v první skupině měli méně zdravotních potíží, než lidé ve druhé skupině.
Dělení do těchto dvou skupin se samozřejmě netýká jen seniorů, týká se nás všech. To, do jaké skupiny směřujeme, záleží na tom, zda žijeme v souladu se sebou samými. Dokud máme čas, dělejme všechno pro to, abychom jednou patřili do první skupiny, do skupiny lidí, kteří vidí svůj život jako naplněný a smysluplný.