V tomto zamyšlení o prožívání vlastní přítomnosti začneme překvapivě s fyzikou protože i fyzika má co říci k psychologii. Bát se přitom nemusíte, žádné fyzikální složitosti nás nečekají.
Že se fyzika a psychologie spolu nesejdou? Že nemají něco společného? Ale kdepak, minimálně alespoň to, že i fyzikové jsou lidé a jako takoví mohou být objektem zájmu psychologů. Samozřejmě je tu ale mnohem více společných oblastí pro oba obory. Nechte se překvapit.
Představte si nějakou fyzikální laboratoř, je tu plno přístrojů, měřidel a mnoho dalších zajímavých věcí. Uprostřed jednoho ze stolů nás však upoutá vysoký odměrný válec. Ten znáte ještě ze školy, je to jakási vysoká válcová „sklenice“, která má na boku stupnici odměřující množství kapaliny uvnitř. Tenhle je zajímavý tím, že je opravdu hodně vysoký, má nejméně metr na délku, možná víc.
Podíváte se na něj pořádně a hned vidíte, že je asi do poloviny naplněný vodou. Současně zaznamenáte, že stupnice na válci je nadepsána časovými údaji – dny, týdny, měsíce, roky. Při bližším pohledu navíc zaregistrujete, že na válci je také jakýsi zvláštní ukazatel s nápisem „Přítomnost“, který se pomaloučku pohybuje vzhůru. Zdá se Vám divné, že tento ukazatel je asi 5cm nad hladinou vody, tak Vás napadne, že válec dolijete tak, aby hladina vody byla současně s oním ukazatelem „Přítomnost“. Máte po ruce jen malou nálevku, ze které ale vytéká voda velmi pomalu. Hladina vody ve válci sice díky vám stoupá, ale současně stoupá i ten ukazatel. Takže přes vaši úpornou snahu se vám nedaří dostat vodu ve válci na úroveň ukazatele.
Teď si představte, že válec se stupnicí je obrazem času, který máme vyměřený, ukazatel přítomnosti je celkem jasný a voda ve válci symbolizuje náplň našeho života. Náplní života je všechno to, co jsme prožili.
Jak to, že hladina vody v našem příkladě nedosahuje do přítomnosti? Stává se to tehdy, když v určitém období svého života dostatečně neprožijeme to, co k tomuto období patří. Neprožijeme si dostatečně to, co nám život přináší, ať už je to něco pěkného nebo i něco, co nám příjemné není.
Jako malí si potřebujeme hrát, cítit lásku svých rodičů, dobu dospívání náležitě zdravě problbnout, prožít si svoje lásky, hrát si s vlastními dětmi, štěstí vnímat naplno, veselé věci prosmát, užít si společnost přátel – podobných dalších událostí v životě můžeme vymyslet spoustu. Je potřeba si ale také procítit s plným vědomím i drobnosti, jako např. paprsky Slunce, které na nás dopadají, užívat si větru ve vlasech, zažít trávu bosou nohou, zaposlouchat se do šumění listí, apod. Oproti tomu je ale také nezbytně nutné naplno prožít i to nepříjemné, co nás v životě potkává, smutné události musíme náležitě prosmutnit a proplakat, jinak se nikdy dostatečně nazahojí.
Proč je to potřeba? Všechno to, co jsme neprožili, nám pak zpětně chybí. Lze k tomu uvést citát jednoho moudrého člověka:
„Nelituji ničeho, co jsem v životě udělal,
lituji jen toho, co jsem udělat mohl, ale neudělal.“
___
Co z toho vyplývá? Všechno to, co jsme měli prožít, ale neprožili, nás pak v podvědomí strhává zpět do minulosti. Kvůli tomu pak nemůžeme dostatečně prožívat přítomnost. Toto je důležité, proto to zopakuji ještě jednou:
„Nemůžeme dostatečně žít v přítomnosti,
pokud nemáme naplněnou minulost.“
___
Takže si teď žijeme, dokonce jsme se naučili prožívat náš současný život, ale přesto nám stále něco chybí. Chybí nám ta voda, kterou jsme měli do válce nalévat v minulosti, ale nenalévali. Teď už sice třeba doléváme, ale ukazatel přítomnosti stoupá stejně rychle jako ona hladina a my na jeho úroveň nemůžeme dosáhnout.
Je možné to napravit? Je možné dolévat nejen „vodu“ za současnost, ale i za minulost? Samozřejmě to jde, některé zážitky si můžeme zpětně dopřát i po letech, někdy může pomoci vhodná imaginace, jindy stačí změnit postoj k minulosti. Jsou ale i takové případy, kdy to může být hodně těžké.
Musíme počítat s tím, že než se „hladina vody náplně našeho života“ dostane na úroveň ukazatele přítomnosti, může to trvat delší dobu. Výsledek ale stojí za to, konečně pak budeme moci naplno žít v přítomnosti bez toho, že by nás něco stahovalo zpět. Nesmíme ale nikdy zapomenout na to, že si nemůžeme ani poté dovolit usnout na vavřínech, stále musíme prožívat svůj život naplno, ukazatel přítomnosti totiž neustále sloupá.
PS: Dodatek pro věřící (a nejen pro ně).
Všechno, co Bůh stvořil, označil za dobré, jen o člověku to neřekl. Sice pak veškeré stvoření za dobré označil znovu, ale jen jako celek, člověka samotného ne! Proč neoznačil svůj závěrečný výtvor, tedy člověka, za dobrý?
Člověk totiž ještě nebyl zcela „hotový“. Oproti všemu ostatnímu stvoření máme my lidé možnost navázat na Boží dílo a svým životem se dotvořit, tedy naplno prožít všecho to, co nás v životě potkává a podle svých sil využít svých talentů, které nám byly dány. Měli bychom to přitom dělat tak, abychom spolu s Bohem mohli na konci svého života říci: „A bylo to dobré.“