Toto zamyšlení je určené pro kohokoliv, kdo věří v existenci čehokoliv duchovního, co jej přesahuje.
Upřímná modlitba, pomocí které se duchovně žijící lidé obracejí k Nejvyššímu bytí (pro běžně věřící lidi to znamená k Bohu), je nádherný duševní stav, který člověku pomáhá už sám o sobě. Má objektivně – tedy měřitelně, pozitivní účinek na psychický stav člověka, aniž bychom potřebovali zkoumat nějaké věroučné otázky nebo dokonce smysl víry samotné.
Předpoklad úspěšné modlitby
Co je předpokladem k tomu, aby modlitba měla účinnost? Stačí k tomu jedno jediné, dovolit onomu Nejvyššímu bytí aby díky nám vůbec působit mohlo. Co ale v této větě znamená slovo „dovolit“? Znamená to „jít napřed“.
Představte si, že někdo po vás něco chce, ale sedí si v křesle, nehne ani prstem a vy ještě musíte přijít k němu abyste mu mohli splnit jeho přání. Normální člověk by takového žadatele poslal do háje (a ti drsnější ještě dál). Napřed musíme my sami udělat v oblasti, ve které Nejvyššího o něco žádáme, všechno, co je v našich silách.
Chceme se mít dobře? Fajn, to není problém, ale než o to budeme prosit Nejvyššího, musíme udělat všechno pro to, aby se také díky nám lidé okolo cítili dobře. Chceme cítit od lidí opravdovou lásku? Dobře, dostaneme ji, ale napřed musíme my sami upřímnou lásku druhým dávat. Strádáme tím, že nás druzí neobjímají? Budou nás s láskou objímat, když to budeme dělat také my jim. Toužíme po tom, aby nás druzí pochopili? Jasně, jde to, ale současně musíme udělat všechno pro to, abychom pochopili my je. Chceme, aby nám druzí pomáhali? Dostaneme tolik pomoci, kolik budeme potřebovat, ale musíme pomáhat i my ostatním. Nic z toho ale nesmíme dělat z vypočítavosti, všechno, co děláme, musí být upřímné.
Vyzkoušejte si:
Zkuste si malý pokus, že to skutečně funguje. Až půjdete někdy zvolna po ulici, dívejte se do očí lidem, kteří jdou okolo, a vždy se na ně upřímně usmějte. Většina lidí, kteří si Vás všimnou, vám úsměv vrátí.
Nefunguje zpětná odezva od lidí, přestože jsme udělali všechno, co bylo možné? Nevadí, to už je jejich svobodná vůle, možná jsou příliš zahloubaní do sebe a vás nedokážou vnímat. Věřte ale, že takových lidí je poměrně málo. To ale neznamená, že to s nimi nemůžeme zkoušet stále znova.
Jak na to:
Pomoc a dary Nejvyššího jsou neporovnatelně větší, než cokoliv, co může dát kdokoliv z lidí. Proč se tedy obracet napřed k lidem? Problém bývá v tom, že někdy špatně chápeme priority a přeskakujeme ty, které vedou k těm podstatným.
Přirovnejme si vše k rozhledně. Řekněme, že pomoc Nejvyššího je úplně na vrcholu několikapatrové rozhledny. Naše vlastní pomoc, láska a dary, které jsme sami schopni dát, jsou rozmístěny na schodech vedoucích jen do prvních pater oné rozhledny. Abychom se dostali až úplně nahoru pro pomoc Nejvyššího, musíme bezpodmínečně vystoupit napřed na ty schody dole u země, jinak se nahoru nedostaneme.
Už je zřejmé, proč často modlitba, byť upřímná, nefunguje? Pokud se člověk modlí a sám se v oblasti, o kterou žádá, nesnaží rozdávat podle svých možností lidem kolem sebe, pak se jeho modlitba k Nejvyššímu nedostane.
Vánoce jsou svátky dárků. Teď ale nemyslím ty hmotné, úhledně zabalené, které se dají koupit v obchodech. Mám na mysli ty dárky, které koupit nejde, dárky lidské lásky, ať už mají jakoukoliv formu. Přeji Vám, abyste si právě podobné dárky s lidmi kolem vás mohli vzájemně rozbalovat.
PS. Někomu se podobné myšlenky mohou zdát naivní a může být přesvědčený, že skutečný život je přeci jiný. Pro něj to tak třeba je, ale pro toho, kdo vystoupal až na vrchol rozhledny jsou naprosto reálné.