Snažíte se pracovat co nejlépe, ale není to ono. Přesto, že pracujete jak můžete, nejde to podle vašich představ. Máte pocit, že čím víc energie do své činnosti dáváte, tím méně výsledků vidíte. Nakonec jste z toho rozladění, případně vás postupně mohou přepadat sklony k depresím.
Co s tím? Může jít o situaci, kterou označuji jako „syndrom rozlévání vody“.
Představte si, že máte za úkol nalít decilitr vody do nějaké nádoby. Máte to ale udělat tak, aby hladina vody dosáhla co nevýše. K tomu máte na stole na výběr buď široký hrnec nebo úzkou vysokou sklenici na šampaňské.
Jak to uděláte? Samozřejmě bez přemýšlení nalijete vodu do šampusky. Tím, že je úzká, dosáhne její hladina výš. Jen blázen by za této podmínky nalil vodu do širokého hrnce.
Na co tento příměr ukazuje? Jde o koncentraci na danou věc. Výška hladiny vody zde představuje úspěch v naší činnosti (ať už je tou činností cokoliv). Šířka nádob pak představuje naši schopnost zaměřit se na jedinou věc – čím užší nádoba, tzn. čím užší zaměření na vlastní činnost, tím voda vystoupá výš, tzn. že dosáhneme lepších výsledků. Naopak, čím širší nádoba, tzn. čím větší rozptyl pozornosti, tím do menší výšky voda vystoupá, tzn. výsledky naší činnosti nebudou dostatečné.
Často máme problém věnovat se skutečně jedné jediné věci. Pozornost míváme rozptýlenou do více stran, na více činností. Naše energie, kterou máme samozřejmě omezenou, se tak zbytečně „rozlévá“ do šířky. Pokud se budeme věnovat jen jedné jediné věci, pak vystoupáme při své činnosti do velké výšky, protože celou svoji energii nasměrujeme právě na to jedno jediné.
Je to podobné, jako člověk, který když vstává, tak už myslí na to, že se půjde do koupelny mýt. Při mytí přemýšlí nad tím, co si oblékne. Při oblékání myslí na snídani, při které zase zvažuje jak pojede do zaměstnání. Cestou si pak dělá starosti s úkoly, které ho tam čekají. V práci už ale myslí na to, kdy konečně půjde domů a tak dále.
Tento člověk se pak samozřejmě nikdy doopravdy nevěnuje tomu, co dělá a podle toho pak jeho práce vypadá. Čím více energie do popsaného a zažitého přístupu ke svým činnostem dá, tím více bude unavený a přesto jeho práce nebude stát za nic.
Myslíte si, že je to přehnané? Ani ne, samozřejmě, že se mnozí lidé dokáží věnovat právě jen tomu, co dělají. Zaměřují pozornost v danou chvíli jen tam, kam je potřeba. Bohužel jsou ale i takoví lidé, na které předchozí odstavce platí stoprocentně.
Dělejte v danou chvíli jen to, co dělat máte a nenechejte se ničím jiným rozptylovat. Což samozřejmě platí nejen o zaměstnání, ale i o přístupu k životu vůbec.
Můžeme zde skončit? Ano i ne. Ještě je potřeba si uvědomit, že k činnostem, které vykonáváme, patří nutně i odpočinek. Při jakékoliv činnosti jsme po nějaké době unavení a naše výkonost potom klesá.
Pokud se nutíme do práce i přes únavu, dopadne to nakonec tak, že tělo a mysl si stejně začnou potřebný odpočinek vybírat po troškách během jakékoliv činnosti i bez našeho vědomí. Dostaneme se tak do situace, že zase děláme dvě věci současně, aniž bychom si to ale tentokrát uvědomovali, tedy pracujeme a přitom odpočíváme. Nevěnujeme se tak pořádně ani jednomu – neuděláme pořádně ani svou práci, ani si neodpočineme.
Takže máte-li před sebou moc práce, najděte si čas na odpočinek. Jinak byste zase nakonec dělali dvě věci současně a práce by za moc nestála. Máte-li ještě více práce, odpočívejte dvojnásobek času.