Biblický prolog:
Bůh je naprosto svobodná láska a láska touží se s někým sdílet, proto Bůh také stvořil člověka, který by jej mohl milovat. Protože člověka stvořil k obrazu svému, dal mu také naprostou svobodu k tomu, aby jej člověk milovat mohl. Bez možnosti si svobodně vybrat mezi Bohem a směrem Bohu opačným by nemohl člověk Boha milovat opravdově. Bez naprosté svobody volby nemůže být přítomná skutečná láska.“
Jistě si vybavíte situace, kdy si jeden z manželů stěžuje na svoji druhou polovičku například slovy: „Kdyby mě měl rád, tak by ….“ nebo „Pokud mě má rád, tak přece nemůže dělat …“ Za tečky si dosaďte cokoliv. Jsou tyto požadavky oprávněné?
V takových případech je potřeba rozlišovat, zda je problém v druhém člověku, se kterým je soužití skutečně těžké až nemožné, nebo zda jde o problém vlastní nedospělosti, případně nešťastného nastavení vlastní psychiky. V obou případech stejně nakonec záleží jen a pouze na našem rozhodnutí, jak se k dané situaci postavíme. Tohle je ale otázka, která není součástí tohoto zamyšlení.
Pokud si člověk vzhledem ke druhému člověku cokoliv nárokuje, pokud mu cokoliv vyčítá nebo jej do čehokoliv nutí, případně něco znemožňuje, pak mu nedopřává svobodu a nemůže mu tedy poskytnout možnost plně milovat. Pokud nás někdo do něčeho tlačí, máme vůbec prostor pro lásku? Pokud druhého jakkoliv omezujeme, pak mu znemožňujeme, aby nás mohl plně milovat.
Pro plnou lásku je potřeba také plné svobody.
Stačí tedy pro získání lásky druhému pouze poskytnout svobodu? Samozřejmě, že ne, svoboda je pouze podmínkou nutnou, nikoliv dostatečnou. Pokud od druhého člověka lásku necítíme, přestože mu plnou svobodu dáváme, nemůžeme ji od něj očekávat, lásku si nevynutíme. Můžeme buď vydržet a doufat, že nám druhý lásku nakonec oplatí nebo se smířit s daným stavem a zařídit se podle toho.
Čím více omezujeme svobodu druhého, tím méně lásky nám může poskytnout, přestože by třeba jinak mohl. Necítíme-li lásku od druhého, může to být kromě jiného také tím, že si ji vynucujeme. A vymáháme si ji třeba proto, že sami máme problémy, které si nechceme připustit. Je to od nás podobné jako chování malého dítěte, které si chce něco vynutit na rodičích. Sami svým postojem určujeme množství lásky, kterou nám druzí mohou dát.
Ale pozor, tím, že dáváme druhému svobodu, jen určujeme prostor pro lásku. Neznamená to, že tento prostor láska skutečně vyplní. Je to podobné jako skenice a voda. Velikost sklenice představuje množství poskytované svobody, tedy onen prostor pro lásku a voda zde představuje samotnou lásku. Bude-li sklenice malá, může se do ní vejít jen málo vody. Případně nebude-li sklenice žádná, voda se nemá do čeho nalít. Bude-li naopak sklenice velká, může se do ní nalít hodně vody. Což ale neznamená, že se v ní nějaká voda objeví. Ale v případě velké sklenice je tu poměrně velká naděje vodu získat, bez sklenice máme naprostou jistotu, že vodu nedostaneme.
Dát druhému svobodu volby je riskantní, může si totiž zvolit někoho jiného než nás, ale je to jediná možnost, jak od od něj získat plnou lásku.
Biblický epilog:
Ať už svobodu někomu druhému poskytujeme nebo ne, vždycky nás bude milovat alespoň ten Nejvyšší a to za všech okolností. Pokud Jeho lásku nevnímáme, je to jen proto, že na tento stav nejme naladění.